Blog se stěhuje

2. prosince 2009 v 20:54 | NeLLy |  Novinky
Ahojky lidičky po skoro 2 letech na tomto blogu, který sem měla moc ráda se přesouvám sem. Je to z toho důvodu, že jsem sem moc často poslední dobou nechodila a tak už bych se sem nedokázala plně vrátit, tak potřebuji změnu. Kdo se chce stát SBSčkem, klidně může budu jen ráda a taky doufám že na mýj nový blog budete chodit jako dřív sem. P.S: mmntálně tam je bleskovka tak se tam mrkněte. Mějte se....
 

10.4 Sponky

16. listopadu 2009 v 10:19 | NeLLy |  Picty na téma
Téma: Kancelářské Sponky
Počet:10
Zdroj: Tu

Pixleky 5.9

16. listopadu 2009 v 10:09 | NeLLy |  Pixelky
 


Pixelky 5.8

16. listopadu 2009 v 10:08 | NeLLy |  Pixelky
Image Hosted by ImageShack.usImage Hosted by ImageShack.usImage Hosted by ImageShack.usImage Hosted by ImageShack.usImage Hosted by ImageShack.us
Image Hosted by ImageShack.usImage Hosted by ImageShack.usImage Hosted by ImageShack.usImage Hosted by ImageShack.usImage Hosted by ImageShack.us
Image Hosted by ImageShack.usImage Hosted by ImageShack.usImage Hosted by ImageShack.usImage Hosted by ImageShack.us
Image Hosted by ImageShack.usImage Hosted by ImageShack.usImage Hosted by ImageShack.usImage Hosted by ImageShack.usImage Hosted by ImageShack.us
Image Hosted by ImageShack.usImage Hosted by ImageShack.usImage Hosted by ImageShack.usImage Hosted by ImageShack.us

Pixelky 5.7

16. listopadu 2009 v 10:08 | NeLLy |  Pixelky

Příjmení ho prozradí

16. listopadu 2009 v 9:55 | NeLLy |  Ostatní
Chceš vědět,jaký je tvůj idol podle počátečního písmena příjmení? A-akorát si chce užít B-bere vše hrozně vážně C-cokoli zapře D-děti nemůže ani cítit E-experimentuje rád F-fakt ho to s tebou baví G-golf,basket plavání-to je jeho H-hodně mu na tobě záleží CH-chodí s jinou J-je s tebou šťastný K-když pije,vždycky to přežene

Příběh 1.7

12. září 2009 v 9:05 | NeLLy |  Příběhy
Začalo to před půl rokem, když jsem se s tebou seznámila. Zamilovala jsme se do tebe (říkala jsem tomu platonicky), protože jsem tě viděla jenom jednou a přišlo mi to nemožné... Od té doby jsem tě půl roku neviděla, protože si byl na operaci kolene.

Byl to neškodný zákrok z fotbalu.... Byla jsem celkem ráda, že s tebou nebudu tak dlouho v kontaktu, i když to ode mě nebylo pěkné. Chtěla jsem zapomenout za tu dobu a věděla jsem, že i ty zapomeneš a nevzpomeneš si na mě, byla jsem s tím smířená! I když to bolelo...

Po půl roce jsem už na tebe tak nemyslela a byla jsem na to celkem pyšná. Jiné řešení pro mě nebylo, když jsem tě nemohla mít. Důvod byl smutný, ale ne z tvé strany, ty jsi za nic nemohl... Byla jsem smířená, že už se po té době neozveš a ani mi to nějak nevadilo.

Někdy lituji toho, že se stal pravý opak! Po půl roce ses mi ozval a řekl, že jsi se dostával z té operace, měl jsi v létě horečky a musel být doma. Byla jsem ráda, byla jsem překvapená, že sis vzpomněl a nezapomněl jsi na mě... Chtěl jsi mě vidět a jít ven a já si řekla, proč ne, dlouho jsme se neviděli, tak proč se nesejít jako kamarádi po tak dlouhé době... Taky jsi to tak bral. Nastal den, kdy jsem jela na náš sraz. Seděla jsem v tramvaji a nebyla jsem vůbec nervózní, byla jsem úplně v klidu, až mě to děsilo!

Když jsem sešla ze schůdků tramvaje, div jsem neupadla, když jsem tě viděla, nemohla jsem uvěřit svým očím.. Byl jsi stále tak krásný, okouzlující a plný lásky.

Tvé havranově černé vlasy, hnědé oči a ty jiskřičky štěstí a lásky v nich.... Nezapomenu na ty dolíčky, když se směješ! Seděli jsme v baru a stále si o něčem povídali, koukali se vzájemně do očí a ani jednou, ani jeden neuhl pohledem...

Pak přišla ta chvíle. Čas utíkal a my jsme byli v parku, nějak jsem si to nebrala, seděli jsme vedle sebe jako kamarádi... Najednou se tvé rty blížily k mým, začal jsi mě jemně, něžně líbat, a pak jsi do toho dal takovou vášeň! Byl to nejkrásnější polibek v mém životě!

Zahřálo mne to u srdce... Proč? Proč ses zase ozval? Jsem moooc šťastná, ale z druhé strany moc smutná. V tu chvíli jsi mi půjčil svůj prstýnek a já ti řekla, že ti ho příště vrátím, ale asi už žádné příště nebude... Nosím ho všude s sebou na krku, protože ho nechci ztratit.

Moc mi tě připomíná, proč mi chybíš?? Když jsem nervózní, chytnu se ho a veškerá nervozita je pryč.. Jako by v něm byla nějaká síla, energie, naděje....

Neslibuji si to jenom? Zkoušela jsem ho sundat na jeden den, ale nešlo to. Nesnesla jsem pomyšlení, že ho nemám u sebe, že se válí někde doma... Vždyť je to jenom hloupý prstýnek!!!

Potom, co jsem spolu byli, jsi mi volal a kdybych věděla, že je to naposledy, tak...

Vím, že se mi ozveš (na to tě znám moc dobře), ale kdy? Může to být zítra, za týden, ale i měsíce... Proč to s tebou bylo tak krásný? Proč už nemůžu ani spát, jíst a věnovat pozornost ostatním věcem? Miluji tě?

Ne, asi ne... Mám tě jenom moooc ráda, anebo si to vše jen říkám? Proč jsem tě poznala, zažila jsem s tebou krásné chvilky, na které nikdy nezapomenu, ale to byly jen chvilky... Dny, které se trápím a čekám, až se ozveš, jsou delší a to mě

zabíjí.... Chybíš mi!

Příběh 1.6

12. září 2009 v 9:05 | NeLLy |  Příběhy
Byly čtyřo hodiny ráno a já se koukala do stropu mého pokojíčku.Byla jsem strašně vyčerpaná a kdybych měla ještě sílu,tak bych brečela.Hlavou mi jako osté střepy létaly dvě otázky,ketré mi tříštily hlavu.Proč mi to udělali?Co jsem udělala špatně?

Srdce na tom bylo ještě hůř.Půlily ho jejich slova:Máme se s Katkou rádi,nemohli jsme tomu poručit...Nezlob se."Moje oči ještě teď vidí jejich propletená těla,ze kterých sálala touha a vášeň.tak moc to bolí.Byla jsem sama.Odbila pátá hodina a já konečně usnula.Snad to bylo únavou,snad touhou po krásném snu,ze kterého jsem se probudila asi tak kolem desáté hodiny ranní.Na snídani jsem neměla ani pomyšlení,natož pak abych šla do školy.Ten den jsem měla poslední šanci si opravit tu pětku z matiky.Propásla jsem to.Zase jsem to zkazila,propadnu.Je to zvláštní ,vždycky to byl mlj nejoblíbenější předmět.Byla jsem premiantka třídy.Ale také jsem byla až moc naivní.Anio,byla jsem ubohá,naivní studentka,která ze všeho nejvíc toužila po lásce.Viděla jí všude kolem sebe,vždyť všechny kamarádky někoho měly a já...Já byla sama,se svýma učebnicema.Nepřinesly mi sice radost,ale ani bolest.A pak jsem potkala tebe.Byl jsi můj idol,kluk mých snů a zrovna jsi se rozešel se svojí holkou.Začal sis semnou psát,byli jsme kamarádi,ale pak jsme oba chtěli být víc.
A potom následoval rok plný nádherné lásky,zážitků,štěstí.Byli jsme pro sebe jako stvoření,rozumněli jsme si i beze slov.Rozumněla jsem si s tvými kamarády a ty sis rozumněl s mýma.Jak paradoxní viď?Nikdy v životě by mě nenapadlo,že si s nima rozumíš až moc....Respektivě s tou,která pro mě znamenala nejvíc...S Katkou.Mojí nejlepší kamarádkou.Známe se už od malička,prožily jsme spolu tolik,kolik si ty ani nedokážeš představit.Ale to ti bylo jedno viď?
Klidně ses mě zeptal na její číslo a já ti husa věřila,že ho chce kamarád...Kdybych jen věděla,jak to dopadne,kdybych jen tušila,že ho chceš pro sebe...
Pak následovaly ty dvy měsíce ticha,střídající se s hádkami,podezřívání a lží.Tvých i mých.Ty jsi mi lhal,že miluješ jen mě a já ti lhala,že ti věřím.Už tehdy jsem něco tušila.Nejvíc mě ranilo,když mi moje nejlepší kamarádka nedokázala pomoct ani poradit.HA,proč asi...Moje milá Kačenko...Pořád si říkala,,Nevim..Nevšímej si toho...Jen si to namlouváš..."To bylo všechno,co jsi mi byla schopná říct.Kolik bylo večerů,kdy Adam jezdil ,,k babičce" a ty jsi ,,hlídala sestřenku"...Kolik bylo těch večerů,kdy jsem se sama choulila na posteli a slzy mi tekly na polštář.Kolik bylo těch večerů,kdy jsem se byla úplně sama a nikdo,na koho jsem dřív spoléhala,tady pro mě nebyl.A to všechno jsem pochopila po dvou měsících tohoto špatného snu.
Měla jsem jet vlakem za tátou do Prahy.Zaspala jsem a ujel mi vlak.Neměla jsem se tam jak dostat,proto mě napadlo zajít za Adamem,ať mě tam odveze autem.Vás dva by to ani ve snu nenapadlo,co?Když jsem si odemykala klíčema,ani jste si toho nevšimli...Byli jste tam jen jeden pro druhého...Neslyšeli jste ani,když jsem volala,,Adame,jsi tady?"Otevřela jsem ty zatracený dvere od jeho pokojíku a zhroutil se mi svět.Leželi jste na podlaze a milovali jste se.Oba jste si to užívali,nemysleli jste na nic jiného než na sebe a na toho druhého.Ovšem na tu třetí ani jeden z vás nepomyslel.Stála jsem tam asi minutu a hlavou mi probíhal poslední rok.Kolikrát jsem byla,Katko,na tvým místě...Kolikrát jsme tu spolu,Adame, leželi...To už jste zvedli hlavu.Nikdo neřekl ani slov.Otočila jsem se a běžela pryč.Neměla jsem ani sílu brečet,byla jsem jak v transu,stále tu bylo jen jedno slovo:PROČ?Během jedné minuty jsem ztratila dva lidi,na kterých mi záleželo ze všech nejvíc.Dál už jsem běžet nemohla...Zhroutila jsem se na nejbližší lavičku a hlasitě jsem se rozbrečela.Nikdy v životě jsem takhle nebrečela.Musela jsem tam sedět alespoň hodinu.A pak jste přišli.Ruku v ruce.Začali jste an mě mluvit,ale já vnímala jen Adamova první slova.Víc ne.Odvedli jste mě domů a dívali se na mě soucitnýma pohledama.Nestojím o ně!Už vás dva nechci v životě vidět,nikdy.S těmito pocity jsem usnula.Vzbudila mě až máma.
,,Ty jsi nebyla ve škole?A můžu se zeptat proč?Předpokládám,že sis ty dvě pětly neopravila z tepla pohodlí domova,že?Jsi chudinka a zbabělec,jak si to mohla nechat dojít tak daleko?My jsme ti s tátou věřili,zklamala jsi nás..."
Dál už jsem to nevydržela.Popadla jsem mikinua běžela.Pryč odtud ,pryč ze života.Nemám lásku,kamarádku ani důvěru rodičů,co teda mám?Samu sebe?Nevím,kudy jsem šla,prostě jsem se tak protloukala městem.A najednou jsem to uviděla.Stála jsem před kostelem.Zrovna probíhala ranní mše.Nikdy jsem na mši nebyla, v kostele jsem byla jen jednou ročně na Vánoce.Nevím,co mě to napadlo,prostě jsem otevřela dveřě a šla dovnitř.Uvnitř bylo jen pár starých lidí,sbor zpívajících dětí a pan farář,který něco předříkával a sbor po něm opakoval.Připadala jsem si zvláštně,bylo to něco úplně nového.Šla jsem si sednout do lavice.Sedla jsem si a poslouchala zpívající sbor.Bylo to velmi uklidňující.,najednou jsem cítila jak ze mě všechno padá,jak mě opouštějí všechny mé myšlenky,i ty nejčernějšé.Poté pan farář začal odříkávat modlitbu.Tu modlitbu jsem po něm opakovala a zamýšlela se nad jeníma slovama.Odpusť nám naše viny.Moje vina byla,že jsem se ve škole nesnažila,ty poslední dva měsíce jsem se tak snažila zachránit náš vztah,že jsem na školu už prostě neměla sílu.Také jsem se provinils tím,že jsem byla slepá.Adam se mnou chtěl už dlouho o něčem mluvit,ale já se tak bála,že ho ztrtím,že jsem ho prostě neposlouchala.Oni se mají rádi a chtějí být spolu a v tom jim nezabránim...Dále jsem se zamýšlela nad zbytkem věty:..jako i my jsme odpustili těm,kteří se provinili proti nám.To byla mamka ,že si nevšimla,co se semnou děje,i když jsem se jí to snažila vysvětlit.Viděla ve mě budoucií právničkua nezajímalo ji,jak mi je uvnitř a jak se cítím.Ale já ji odpustila,vždyť každá matka přece chce pro své dítě to nejlepší.Obzvlášť,když je to dítě jediné.A samozřejmě je to taky Adam s Katkou.Provinili se proti mně zradou.Zradili mě.Byli neuvěřitelně sobečtí a neohlíželi se na mě,nechtěli čekat.Ovšem kdyby počkali,byla bych jim ještě schopná odpustit.Teď ale nejsem.I kdž moje zlost už trochu opadala a přestože vím,že jsou do sebe zamilovanía že s tím nic neudělám,nejsem jim schopná odpustit.Neříkám,že jednou nebudu,ale teď ještě ne.
Je to už půl roku,co se tato událost,která zásadně ovlivnila můj život,stala.V létě jsem udělala reparát z metamatiky a postoupila tak do posledního,maturitního ročníku.Stala jsem se opět premiantkou třídy,která je po odpoledních sama doma s knížkama,které ji nepřinášejí ani radost,ale ani bolest.Pilně se učím na maturitu a napřijímačky na Vyšší odbornou Evangelicou školu sociálně právní v Praze.Až jí dokončím,budu moci pomáhat lidem,co to potřebují nejvíc.Taky chodím každou neděli do kostela na mše.Chodím tam i občas pomáhat.S mamkou už je všechno v pořádku,všechno jsem jí vysvětlila a ona všechno pochopila.Teď máme vztah,jaký jsme spolu nikdy neměli-jako dvě kamarádky.Určitě vás zajímá,jak to dopadlo s Adamem a Katkou...Pořád jsou spolu.Jak říká pan farář:,,Pokud někoho máme rádi a nedokážeme mu odpustit,je to stejně beznadějné,jako když se snažíme házet hrách na zeď.Vždycky se budou vracet ty největší hrášky stejně jao ty nejhorší vzpomínky...A ty se,stejně jako hrášky,jen tak nevytratí..."Vím,že jim jednou odpustím,ale teď ještě ne,teď ještě nechci...

10.3 Petang

12. září 2009 v 9:04 | NeLLy |  Picty na téma
Téma: Petang
Počet:13
Zdroj: Tu

10.2 Kruhy

12. září 2009 v 9:04 | NeLLy |  Picty na téma
Téma: Kruhy
Počet:13
Zdroj: Tu

Kam dál