Zirafikblog - Články

Blog se stěhuje

Wed, 02 Dec 2009 20:54:46 +0100

Ahojky lidičky po skoro 2 letech na tomto blogu, který sem měla moc ráda se přesouvám ^sem. Je to z toho důvodu, že jsem sem moc často poslední dobou nechodila a tak už bych se sem nedokázala plně vrátit, tak potřebuji změnu. Kdo se chce stát SBSčkem, klidně může budu jen ráda a taky doufám že na mýj nový blog budete chodit jako dřív sem. P.S: mmntálně tam je bleskovka tak se tam mrkněte. Mějte se....

10.4 Sponky

Mon, 16 Nov 2009 10:19:43 +0100

Téma: Kancelářské Sponky
Počet:10
Zdroj: Tu

Pixleky 5.9

Mon, 16 Nov 2009 10:09:20 +0100

Zdroj

Pixelky 5.8

Mon, 16 Nov 2009 10:08:26 +0100

Zdroj

Pixelky 5.7

Mon, 16 Nov 2009 10:08:11 +0100

Zdroj

Příjmení ho prozradí

Mon, 16 Nov 2009 09:55:30 +0100

Chceš vědět,jaký je tvůj idol podle počátečního písmena příjmení? A-akorát si chce užít B-bere vše hrozně vážně C-cokoli zapře D-děti nemůže ani cítit E-experimentuje rád F-fakt ho to s tebou baví G-golf,basket plavání-to je jeho H-hodně mu na tobě záleží CH-chodí s jinou J-je s tebou šťastný K-když pije,vždycky to přežene

L-líbí se mu hlavně blondýny M-moc tě miluje N-nestydí se říct,co chce O-odvaha mu nechybí P-patří k tobě R-raduje se z každé maličkosti S-sní o tobě každou sekundu T-tobě bude věrný U-udělá,co ti na očích uvidí V-vadí mu samota Z-zajímá se jen o sex

Zdroj

Příběh 1.7

Sat, 12 Sep 2009 09:05:13 +0200

Začalo to před půl rokem, když jsem se s tebou seznámila. Zamilovala jsme se do tebe (říkala jsem tomu platonicky), protože jsem tě viděla jenom jednou a přišlo mi to nemožné... Od té doby jsem tě půl roku neviděla, protože si byl na operaci kolene.

Byl to neškodný zákrok z fotbalu.... Byla jsem celkem ráda, že s tebou nebudu tak dlouho v kontaktu, i když to ode mě nebylo pěkné. Chtěla jsem zapomenout za tu dobu a věděla jsem, že i ty zapomeneš a nevzpomeneš si na mě, byla jsem s tím smířená! I když to bolelo...

Po půl roce jsem už na tebe tak nemyslela a byla jsem na to celkem pyšná. Jiné řešení pro mě nebylo, když jsem tě nemohla mít. Důvod byl smutný, ale ne z tvé strany, ty jsi za nic nemohl... Byla jsem smířená, že už se po té době neozveš a ani mi to nějak nevadilo.

Někdy lituji toho, že se stal pravý opak! Po půl roce ses mi ozval a řekl, že jsi se dostával z té operace, měl jsi v létě horečky a musel být doma. Byla jsem ráda, byla jsem překvapená, že sis vzpomněl a nezapomněl jsi na mě... Chtěl jsi mě vidět a jít ven a já si řekla, proč ne, dlouho jsme se neviděli, tak proč se nesejít jako kamarádi po tak dlouhé době... Taky jsi to tak bral. Nastal den, kdy jsem jela na náš sraz. Seděla jsem v tramvaji a nebyla jsem vůbec nervózní, byla jsem úplně v klidu, až mě to děsilo!

Když jsem sešla ze schůdků tramvaje, div jsem neupadla, když jsem tě viděla, nemohla jsem uvěřit svým očím.. Byl jsi stále tak krásný, okouzlující a plný lásky.

Tvé havranově černé vlasy, hnědé oči a ty jiskřičky štěstí a lásky v nich.... Nezapomenu na ty dolíčky, když se směješ! Seděli jsme v baru a stále si o něčem povídali, koukali se vzájemně do očí a ani jednou, ani jeden neuhl pohledem...

Pak přišla ta chvíle. Čas utíkal a my jsme byli v parku, nějak jsem si to nebrala, seděli jsme vedle sebe jako kamarádi... Najednou se tvé rty blížily k mým, začal jsi mě jemně, něžně líbat, a pak jsi do toho dal takovou vášeň! Byl to nejkrásnější polibek v mém životě!

Zahřálo mne to u srdce... Proč? Proč ses zase ozval? Jsem moooc šťastná, ale z druhé strany moc smutná. V tu chvíli jsi mi půjčil svůj prstýnek a já ti řekla, že ti ho příště vrátím, ale asi už žádné příště nebude... Nosím ho všude s sebou na krku, protože ho nechci ztratit.

Moc mi tě připomíná, proč mi chybíš?? Když jsem nervózní, chytnu se ho a veškerá nervozita je pryč.. Jako by v něm byla nějaká síla, energie, naděje....

Neslibuji si to jenom? Zkoušela jsem ho sundat na jeden den, ale nešlo to. Nesnesla jsem pomyšlení, že ho nemám u sebe, že se válí někde doma... Vždyť je to jenom hloupý prstýnek!!!

Potom, co jsem spolu byli, jsi mi volal a kdybych věděla, že je to naposledy, tak...

Vím, že se mi ozveš (na to tě znám moc dobře), ale kdy? Může to být zítra, za týden, ale i měsíce... Proč to s tebou bylo tak krásný? Proč už nemůžu ani spát, jíst a věnovat pozornost ostatním věcem? Miluji tě?

Ne, asi ne... Mám tě jenom moooc ráda, anebo si to vše jen říkám? Proč jsem tě poznala, zažila jsem s tebou krásné chvilky, na které nikdy nezapomenu, ale to byly jen chvilky... Dny, které se trápím a čekám, až se ozveš, jsou delší a to mě

zabíjí.... Chybíš mi!

Zdroj

Příběh 1.6

Sat, 12 Sep 2009 09:05:11 +0200

Byly čtyřo hodiny ráno a já se koukala do stropu mého pokojíčku.Byla jsem strašně vyčerpaná a kdybych měla ještě sílu,tak bych brečela.Hlavou mi jako osté střepy létaly dvě otázky,ketré mi tříštily hlavu.Proč mi to udělali?Co jsem udělala špatně?

Srdce na tom bylo ještě hůř.Půlily ho jejich slova:Máme se s Katkou rádi,nemohli jsme tomu poručit...Nezlob se."Moje oči ještě teď vidí jejich propletená těla,ze kterých sálala touha a vášeň.tak moc to bolí.Byla jsem sama.Odbila pátá hodina a já konečně usnula.Snad to bylo únavou,snad touhou po krásném snu,ze kterého jsem se probudila asi tak kolem desáté hodiny ranní.Na snídani jsem neměla ani pomyšlení,natož pak abych šla do školy.Ten den jsem měla poslední šanci si opravit tu pětku z matiky.Propásla jsem to.Zase jsem to zkazila,propadnu.Je to zvláštní ,vždycky to byl mlj nejoblíbenější předmět.Byla jsem premiantka třídy.Ale také jsem byla až moc naivní.Anio,byla jsem ubohá,naivní studentka,která ze všeho nejvíc toužila po lásce.Viděla jí všude kolem sebe,vždyť všechny kamarádky někoho měly a já...Já byla sama,se svýma učebnicema.Nepřinesly mi sice radost,ale ani bolest.A pak jsem potkala tebe.Byl jsi můj idol,kluk mých snů a zrovna jsi se rozešel se svojí holkou.Začal sis semnou psát,byli jsme kamarádi,ale pak jsme oba chtěli být víc.
A potom následoval rok plný nádherné lásky,zážitků,štěstí.Byli jsme pro sebe jako stvoření,rozumněli jsme si i beze slov.Rozumněla jsem si s tvými kamarády a ty sis rozumněl s mýma.Jak paradoxní viď?Nikdy v životě by mě nenapadlo,že si s nima rozumíš až moc....Respektivě s tou,která pro mě znamenala nejvíc...S Katkou.Mojí nejlepší kamarádkou.Známe se už od malička,prožily jsme spolu tolik,kolik si ty ani nedokážeš představit.Ale to ti bylo jedno viď?
Klidně ses mě zeptal na její číslo a já ti husa věřila,že ho chce kamarád...Kdybych jen věděla,jak to dopadne,kdybych jen tušila,že ho chceš pro sebe...
Pak následovaly ty dvy měsíce ticha,střídající se s hádkami,podezřívání a lží.Tvých i mých.Ty jsi mi lhal,že miluješ jen mě a já ti lhala,že ti věřím.Už tehdy jsem něco tušila.Nejvíc mě ranilo,když mi moje nejlepší kamarádka nedokázala pomoct ani poradit.HA,proč asi...Moje milá Kačenko...Pořád si říkala,,Nevim..Nevšímej si toho...Jen si to namlouváš..."To bylo všechno,co jsi mi byla schopná říct.Kolik bylo večerů,kdy Adam jezdil ,,k babičce" a ty jsi ,,hlídala sestřenku"...Kolik bylo těch večerů,kdy jsem se sama choulila na posteli a slzy mi tekly na polštář.Kolik bylo těch večerů,kdy jsem se byla úplně sama a nikdo,na koho jsem dřív spoléhala,tady pro mě nebyl.A to všechno jsem pochopila po dvou měsících tohoto špatného snu.
Měla jsem jet vlakem za tátou do Prahy.Zaspala jsem a ujel mi vlak.Neměla jsem se tam jak dostat,proto mě napadlo zajít za Adamem,ať mě tam odveze autem.Vás dva by to ani ve snu nenapadlo,co?Když jsem si odemykala klíčema,ani jste si toho nevšimli...Byli jste tam jen jeden pro druhého...Neslyšeli jste ani,když jsem volala,,Adame,jsi tady?"Otevřela jsem ty zatracený dvere od jeho pokojíku a zhroutil se mi svět.Leželi jste na podlaze a milovali jste se.Oba jste si to užívali,nemysleli jste na nic jiného než na sebe a na toho druhého.Ovšem na tu třetí ani jeden z vás nepomyslel.Stála jsem tam asi minutu a hlavou mi probíhal poslední rok.Kolikrát jsem byla,Katko,na tvým místě...Kolikrát jsme tu spolu,Adame, leželi...To už jste zvedli hlavu.Nikdo neřekl ani slov.Otočila jsem se a běžela pryč.Neměla jsem ani sílu brečet,byla jsem jak v transu,stále tu bylo jen jedno slovo:PROČ?Během jedné minuty jsem ztratila dva lidi,na kterých mi záleželo ze všech nejvíc.Dál už jsem běžet nemohla...Zhroutila jsem se na nejbližší lavičku a hlasitě jsem se rozbrečela.Nikdy v životě jsem takhle nebrečela.Musela jsem tam sedět alespoň hodinu.A pak jste přišli.Ruku v ruce.Začali jste an mě mluvit,ale já vnímala jen Adamova první slova.Víc ne.Odvedli jste mě domů a dívali se na mě soucitnýma pohledama.Nestojím o ně!Už vás dva nechci v životě vidět,nikdy.S těmito pocity jsem usnula.Vzbudila mě až máma.
,,Ty jsi nebyla ve škole?A můžu se zeptat proč?Předpokládám,že sis ty dvě pětly neopravila z tepla pohodlí domova,že?Jsi chudinka a zbabělec,jak si to mohla nechat dojít tak daleko?My jsme ti s tátou věřili,zklamala jsi nás..."
Dál už jsem to nevydržela.Popadla jsem mikinua běžela.Pryč odtud ,pryč ze života.Nemám lásku,kamarádku ani důvěru rodičů,co teda mám?Samu sebe?Nevím,kudy jsem šla,prostě jsem se tak protloukala městem.A najednou jsem to uviděla.Stála jsem před kostelem.Zrovna probíhala ranní mše.Nikdy jsem na mši nebyla, v kostele jsem byla jen jednou ročně na Vánoce.Nevím,co mě to napadlo,prostě jsem otevřela dveřě a šla dovnitř.Uvnitř bylo jen pár starých lidí,sbor zpívajících dětí a pan farář,který něco předříkával a sbor po něm opakoval.Připadala jsem si zvláštně,bylo to něco úplně nového.Šla jsem si sednout do lavice.Sedla jsem si a poslouchala zpívající sbor.Bylo to velmi uklidňující.,najednou jsem cítila jak ze mě všechno padá,jak mě opouštějí všechny mé myšlenky,i ty nejčernějšé.Poté pan farář začal odříkávat modlitbu.Tu modlitbu jsem po něm opakovala a zamýšlela se nad jeníma slovama.Odpusť nám naše viny.Moje vina byla,že jsem se ve škole nesnažila,ty poslední dva měsíce jsem se tak snažila zachránit náš vztah,že jsem na školu už prostě neměla sílu.Také jsem se provinils tím,že jsem byla slepá.Adam se mnou chtěl už dlouho o něčem mluvit,ale já se tak bála,že ho ztrtím,že jsem ho prostě neposlouchala.Oni se mají rádi a chtějí být spolu a v tom jim nezabránim...Dále jsem se zamýšlela nad zbytkem věty:..jako i my jsme odpustili těm,kteří se provinili proti nám.To byla mamka ,že si nevšimla,co se semnou děje,i když jsem se jí to snažila vysvětlit.Viděla ve mě budoucií právničkua nezajímalo ji,jak mi je uvnitř a jak se cítím.Ale já ji odpustila,vždyť každá matka přece chce pro své dítě to nejlepší.Obzvlášť,když je to dítě jediné.A samozřejmě je to taky Adam s Katkou.Provinili se proti mně zradou.Zradili mě.Byli neuvěřitelně sobečtí a neohlíželi se na mě,nechtěli čekat.Ovšem kdyby počkali,byla bych jim ještě schopná odpustit.Teď ale nejsem.I kdž moje zlost už trochu opadala a přestože vím,že jsou do sebe zamilovanía že s tím nic neudělám,nejsem jim schopná odpustit.Neříkám,že jednou nebudu,ale teď ještě ne.
Je to už půl roku,co se tato událost,která zásadně ovlivnila můj život,stala.V létě jsem udělala reparát z metamatiky a postoupila tak do posledního,maturitního ročníku.Stala jsem se opět premiantkou třídy,která je po odpoledních sama doma s knížkama,které ji nepřinášejí ani radost,ale ani bolest.Pilně se učím na maturitu a napřijímačky na Vyšší odbornou Evangelicou školu sociálně právní v Praze.Až jí dokončím,budu moci pomáhat lidem,co to potřebují nejvíc.Taky chodím každou neděli do kostela na mše.Chodím tam i občas pomáhat.S mamkou už je všechno v pořádku,všechno jsem jí vysvětlila a ona všechno pochopila.Teď máme vztah,jaký jsme spolu nikdy neměli-jako dvě kamarádky.Určitě vás zajímá,jak to dopadlo s Adamem a Katkou...Pořád jsou spolu.Jak říká pan farář:,,Pokud někoho máme rádi a nedokážeme mu odpustit,je to stejně beznadějné,jako když se snažíme házet hrách na zeď.Vždycky se budou vracet ty největší hrášky stejně jao ty nejhorší vzpomínky...A ty se,stejně jako hrášky,jen tak nevytratí..."Vím,že jim jednou odpustím,ale teď ještě ne,teď ještě nechci...

Zdroj

10.3 Petang

Sat, 12 Sep 2009 09:04:41 +0200

Téma: Petang

Počet:13
Zdroj: Tu

10.2 Kruhy

Sat, 12 Sep 2009 09:04:39 +0200

Téma: Kruhy
Počet:13
Zdroj: Tu

10.1 Hřebíky

Thu, 20 Aug 2009 20:42:44 +0200

Téma: Hřebíky
Počet:11
Zdroj: Tu

10.0 Želé

Thu, 20 Aug 2009 20:42:43 +0200

Téma: Želé

Počet:16
Zdroj: Tu

Příběh 1.5

Thu, 20 Aug 2009 20:41:56 +0200

A po tvářích jí tekly slzy. Byla zrovna zima. Z její jemné ručky vyklouzly klíče a spadly rovnou do kanálu. Otřela si tvář, pohlédla do žlutého světla rozsvícené lampy a kráčela temnou ulicí dál. Její telefon neustále zvonil a na displeji se objevovalo Broučínek. Její uplakané oči se podívaly na displej a spustily pár slz. Telefon nezvedla a pokračovala ulicí. Tou temnou ulicí, kde každý opilec ji zastavil a ona se na něho ani nepodívala.

Došla až k metru, sestoupila na nástupiště a vyčkala na vlak. Na ten poslední vlak, který vyjíždí o půlnoci a doveze ji do centra města. Nastoupila, oči měla neustále sklopené a sedla si k okénku. Vlak se rozjel a ona naposledy pohlédla na nástupiště, kde prožila tolik krásných chvil. Kde každé ráno čekala na vlak a každé odpoledne tu vystupovala. Nikdy nezapomene na tu krásnou stanici, kterou měla tolik ráda. Po cestě se loučila s každou stanicí, až dojela na tu svou. Tam vystoupila a rozeběhla se ke schodům. Zdolala schody a vyšla na nádraží. Tam si zakoupila lístek, který ji odveze z tohohle města do jiného.

Nastoupila do vlaku a rozloučila se se svým rodným městem. Když se vlak rozjel, plakala. K hrudi si tiskla svůj malý batůžek, který nosívala do školy. Cesta se ji zdála být věčná, nemohla ani na chvilku usnout, nemohla si ani číst. Telefon ji neustále zvonil, bylo to pro ni těžké opustit rodiče, svého přítele a rodné město. Věděla však, že je to nutné. Že se s nimi už nechce vidět. Vzpomínala na to, co provedla.

Se svým přítelem byla šťastná do té chvíle než se pohádali. Zjistila, že to byla její vina, ale věděla, že se ji nevzdá. Také věděla, že když budou spolu, tak to bude neustále stejné. Neustále se budou hádat. Nechtěla mu ubližovat a tak se rozhodla odjet.

Vlak dojel do města. Vystoupila a pohlédla na oblohu. Sedla si na lavičku a čekala, kdy bude ráno. Telefon ji neustále zvonil a chodily jí zprávy od přítele. Se slzami v očích vypnula vyzvánění a telefon hodila do nejbližšího koše. Teď už ho potřebovat nebude. Vzala si batoh a dala ho na lavičku tak, aby ji dělal dobrý polštář. Vzpomínala na ty krásné chvíle, které prožila a po tvářích jí tekly slzy. Začala ji být zima. Schoulila se do klubíčka, že se zahřeje, ale zima ji byla neustále. Po chvíli usnula. Usnula navěky. Zmrzla a po tvářích měla zmrzlé slzy.

Zdroj

Atvary 2.2

Thu, 20 Aug 2009 20:41:42 +0200

Téma: Kytičky

Počet:29
Zdroj: Tu

Pixelky 5.6

Thu, 20 Aug 2009 20:41:41 +0200

Zdroj

Promiňte

Wed, 20 May 2009 11:45:08 +0200

Promiňtě, že sem poslední dobou nic moc nedávám ale už nevím co a ani nestíhám protože ted'ka máme ve škole samý písemky, zkoušení, do toho ještě ročníková práce... no je toho nad hlavu no. Tak se omlouvám hlavně SBčkům, protože k nim prostě nestíhám chodit :(. No ale stejně jsem si všimla, že poslední dobou ani nepřidáváte skoro žádný komentáře tak co že jo? No a o víkendu není čas už vůbec ptž jsem většinou s rodičema na chatě v Adršachu, kde fotím a pak nestíhám třídit ani fotky :( . Ale když mi ted' zbyde čas tak na tom zapracuju a něco sem teda dám....

Příběh 1.4

Mon, 11 May 2009 20:06:36 +0200

Dívka stojí na kraji skály a přemýšlí jestli má skočit. Má skočit?
Skoč,honem skoč,at to máš ze sebou. Ne nemůžu. Co když se rozhodnu špatně? Budu smrti litovat. Vždyt ti ublížil. Chceš ho mít na očích? Ne nechci. Tak skoč. Budeš na něho pořád myslet.Ale já ho mám pořád ráda. Ale on tě zradil.Dá se to napravit. Promluvíme si o tom. A potkáš ho s jeho novou holkou, že? To bych neunesla. No tak skoč! Nemůžu, co moji rodiče? Když se zabiješ,budeš mít od všeho konečně klid. Nemůžu.…
Skoč, vykašli se na ten strašnej život. Nemá cenu tady žít. Máš pro co? Nemáš..Skoč!! Po chvíli zavládlo v údolí ticho…po chvíli bylo přerušeno křikem a zase zavládlo ticho..bylo po všem.
Dívka skončila v útrobách údolí. Pohlcena vnitřním hlasem a utrpením.
Jen černí havrani poletovali nad tímto místem a šířili tuto zvěst dál a dál.. Oblohu po chvíli zakryly černá mračna a těžký letní vzduch protrhly kapky deště. Havrani se stihli schovat,ale tělo leželo dál bezvládně ležet.Vlasy,spadlé do obličeje,pozvolna vlhly a na starém vytahaném tričku se zvětšovaly skvrny od krve.. A ona to viděla. Stála nebo se spíš vznášela nad svým tělem.už neměla své tělo,ale duši ano. Stala se duší. Ale není duše více než tělo?
...cítila pocit prázdnoty..takové,že už není ve svém těle,může letět kamkoli. Může se jít podívat kamkoli..co dělají její příbuzní? Truchlí..? Ví , že zemřela?..opdál přijel štastný pár. Kluk a pohledná dívka. Sedli si na deku, kterou sebou přivezli na kole. Lehli si a začali se mazlit. Dívka ce otočila a pohlédla dolů do údolí. Spatřila ji. Spatřila tělo dívky,už dokonale promočené deštěm a krví. Zakřičela,kluk nechápal co se děje,ale dívka mu ukázala prstem směrem na tělo. Oba utekli... Tělo bez duše dál jen leželo..a duše se vznášela dál a dál...
...lehké poryvy větru ji odfoukávali dál od jejího těla....Na chvíli zaváhala-Opravdu se chce vzdálit? Zanechat své tělo jen tak ležet? ...Ale pak jen splynula v vánkem a plula..nejdříve nad loukami a rybníkem..ale pak začala nabírat výšku.. najednou viděla pod sebou město, kostelní vež, celý kraj jako na dlani.... Chtělo se jí brečet, byla zmatená, nevěděla co chce, ani kam míří...jenže nemohla dělat vůbec nic...Byla v rukou vzduchových vírů....
....její duši profoukával studený vítr..teprve jak uviděla svoje tělo,jak bezmocně leží v krvi,uvědomila si,že je mrtvá..že se už nikdy nevrátí do svého těla .Chci zpátky!!! Ale to nepomohlo...je pryč navždy..ted se bude jen proplouvat mezi mrakama a dívat se na svět, na svět, který chtěla opustit, který opustila a už se do něj nenavrátí..horká slza jí udělala nesouměrnou a neviditelnou čáru na obličeji...
Stálo to za to? Je tohle to, co jsem chtěla? Jak jsem si vlastně představovala smrt? Je to vysvobození? Utrpení? Dostanu se do nebe? Pekla? A existují tyto světy vůbec?
Myšlenky vířily kolem dokola a ona byla stále zmatenější....
Začínala toho litovat...začínala si uvědomovat, že jí bude chybět rodina. Její máma, která jí vždy pomohla, vždy jí poradila, někdy vynadala, ale v jádru měla pravdu.
Táta...moc si s ním nerozuměla, ale bude jí chybět..měl dobrý smysl pro humor..s bratrem se věčně hádala...ale teď....cítí k němu lásku-sourozeneckou lásku..
Oči se jí zalily slzami..dál a dál jí vítr odfukoval..vzdalovala se..ten pocit prázdnoty se čím dál prohluboval.... je konec..
V dáli se ozvalo houkání....tudůtudůtudůtudůůů ohlédla se..spatřila sanitku jak jede k jejímu tělu. Od někud se ozval hlas..."máš možnost se vrátit pokud chceš, musíš se jen včas dostat ke svému tělu".
Ano, ano! chci.....
Zkoušela pohnout sebou...nešlo to...fooukal moc silný vítr..nešlo to
Už už byla u svého těla...překonala tu mocnou sílu větru..těšila se na svou rodinu,jak je všechny obejme a políbí.Bratrovi řekne že ho má moc ráda,že bez něho nemůže být.Rodičům,že je nikdy neopustí.. Ale...uviděla jak lidé ze záchranky se zvedli a kráčeli ke svému vozu..
Ne,nestihla to.Nějaká mocná síla ji odvanula pryč od svého těla.Plakala.Už nikdy se neuvidí se svou rodinou...ne to přece nechtěla to ne! Bylo pozdě, pozdě na nějaké přehodnocování své smrti..už to nelze vrátit. S touto myšlenkou se nechala unést lehkým letním vánkem nasáklým deštěm. Už je konec....

Zdroj

9.8 Medúzy

Mon, 11 May 2009 20:06:16 +0200

Téma: Medúzy

Počet:15
Zdroj: Tady

9.9. Bazény

Mon, 11 May 2009 20:06:12 +0200

Téma: Mašličky

Počet: 17
Zdroj: Tu

Pixelky 5.5

Mon, 11 May 2009 20:06:05 +0200

Zdroj