Příběhy

Příběh 1.7

12. září 2009 v 9:05 | NeLLy
Začalo to před půl rokem, když jsem se s tebou seznámila. Zamilovala jsme se do tebe (říkala jsem tomu platonicky), protože jsem tě viděla jenom jednou a přišlo mi to nemožné... Od té doby jsem tě půl roku neviděla, protože si byl na operaci kolene.

Byl to neškodný zákrok z fotbalu.... Byla jsem celkem ráda, že s tebou nebudu tak dlouho v kontaktu, i když to ode mě nebylo pěkné. Chtěla jsem zapomenout za tu dobu a věděla jsem, že i ty zapomeneš a nevzpomeneš si na mě, byla jsem s tím smířená! I když to bolelo...

Po půl roce jsem už na tebe tak nemyslela a byla jsem na to celkem pyšná. Jiné řešení pro mě nebylo, když jsem tě nemohla mít. Důvod byl smutný, ale ne z tvé strany, ty jsi za nic nemohl... Byla jsem smířená, že už se po té době neozveš a ani mi to nějak nevadilo.

Někdy lituji toho, že se stal pravý opak! Po půl roce ses mi ozval a řekl, že jsi se dostával z té operace, měl jsi v létě horečky a musel být doma. Byla jsem ráda, byla jsem překvapená, že sis vzpomněl a nezapomněl jsi na mě... Chtěl jsi mě vidět a jít ven a já si řekla, proč ne, dlouho jsme se neviděli, tak proč se nesejít jako kamarádi po tak dlouhé době... Taky jsi to tak bral. Nastal den, kdy jsem jela na náš sraz. Seděla jsem v tramvaji a nebyla jsem vůbec nervózní, byla jsem úplně v klidu, až mě to děsilo!

Když jsem sešla ze schůdků tramvaje, div jsem neupadla, když jsem tě viděla, nemohla jsem uvěřit svým očím.. Byl jsi stále tak krásný, okouzlující a plný lásky.

Tvé havranově černé vlasy, hnědé oči a ty jiskřičky štěstí a lásky v nich.... Nezapomenu na ty dolíčky, když se směješ! Seděli jsme v baru a stále si o něčem povídali, koukali se vzájemně do očí a ani jednou, ani jeden neuhl pohledem...

Pak přišla ta chvíle. Čas utíkal a my jsme byli v parku, nějak jsem si to nebrala, seděli jsme vedle sebe jako kamarádi... Najednou se tvé rty blížily k mým, začal jsi mě jemně, něžně líbat, a pak jsi do toho dal takovou vášeň! Byl to nejkrásnější polibek v mém životě!

Zahřálo mne to u srdce... Proč? Proč ses zase ozval? Jsem moooc šťastná, ale z druhé strany moc smutná. V tu chvíli jsi mi půjčil svůj prstýnek a já ti řekla, že ti ho příště vrátím, ale asi už žádné příště nebude... Nosím ho všude s sebou na krku, protože ho nechci ztratit.

Moc mi tě připomíná, proč mi chybíš?? Když jsem nervózní, chytnu se ho a veškerá nervozita je pryč.. Jako by v něm byla nějaká síla, energie, naděje....

Neslibuji si to jenom? Zkoušela jsem ho sundat na jeden den, ale nešlo to. Nesnesla jsem pomyšlení, že ho nemám u sebe, že se válí někde doma... Vždyť je to jenom hloupý prstýnek!!!

Potom, co jsem spolu byli, jsi mi volal a kdybych věděla, že je to naposledy, tak...

Vím, že se mi ozveš (na to tě znám moc dobře), ale kdy? Může to být zítra, za týden, ale i měsíce... Proč to s tebou bylo tak krásný? Proč už nemůžu ani spát, jíst a věnovat pozornost ostatním věcem? Miluji tě?

Ne, asi ne... Mám tě jenom moooc ráda, anebo si to vše jen říkám? Proč jsem tě poznala, zažila jsem s tebou krásné chvilky, na které nikdy nezapomenu, ale to byly jen chvilky... Dny, které se trápím a čekám, až se ozveš, jsou delší a to mě

zabíjí.... Chybíš mi!

Příběh 1.6

12. září 2009 v 9:05 | NeLLy
Byly čtyřo hodiny ráno a já se koukala do stropu mého pokojíčku.Byla jsem strašně vyčerpaná a kdybych měla ještě sílu,tak bych brečela.Hlavou mi jako osté střepy létaly dvě otázky,ketré mi tříštily hlavu.Proč mi to udělali?Co jsem udělala špatně?

Srdce na tom bylo ještě hůř.Půlily ho jejich slova:Máme se s Katkou rádi,nemohli jsme tomu poručit...Nezlob se."Moje oči ještě teď vidí jejich propletená těla,ze kterých sálala touha a vášeň.tak moc to bolí.Byla jsem sama.Odbila pátá hodina a já konečně usnula.Snad to bylo únavou,snad touhou po krásném snu,ze kterého jsem se probudila asi tak kolem desáté hodiny ranní.Na snídani jsem neměla ani pomyšlení,natož pak abych šla do školy.Ten den jsem měla poslední šanci si opravit tu pětku z matiky.Propásla jsem to.Zase jsem to zkazila,propadnu.Je to zvláštní ,vždycky to byl mlj nejoblíbenější předmět.Byla jsem premiantka třídy.Ale také jsem byla až moc naivní.Anio,byla jsem ubohá,naivní studentka,která ze všeho nejvíc toužila po lásce.Viděla jí všude kolem sebe,vždyť všechny kamarádky někoho měly a já...Já byla sama,se svýma učebnicema.Nepřinesly mi sice radost,ale ani bolest.A pak jsem potkala tebe.Byl jsi můj idol,kluk mých snů a zrovna jsi se rozešel se svojí holkou.Začal sis semnou psát,byli jsme kamarádi,ale pak jsme oba chtěli být víc.
A potom následoval rok plný nádherné lásky,zážitků,štěstí.Byli jsme pro sebe jako stvoření,rozumněli jsme si i beze slov.Rozumněla jsem si s tvými kamarády a ty sis rozumněl s mýma.Jak paradoxní viď?Nikdy v životě by mě nenapadlo,že si s nima rozumíš až moc....Respektivě s tou,která pro mě znamenala nejvíc...S Katkou.Mojí nejlepší kamarádkou.Známe se už od malička,prožily jsme spolu tolik,kolik si ty ani nedokážeš představit.Ale to ti bylo jedno viď?
Klidně ses mě zeptal na její číslo a já ti husa věřila,že ho chce kamarád...Kdybych jen věděla,jak to dopadne,kdybych jen tušila,že ho chceš pro sebe...
Pak následovaly ty dvy měsíce ticha,střídající se s hádkami,podezřívání a lží.Tvých i mých.Ty jsi mi lhal,že miluješ jen mě a já ti lhala,že ti věřím.Už tehdy jsem něco tušila.Nejvíc mě ranilo,když mi moje nejlepší kamarádka nedokázala pomoct ani poradit.HA,proč asi...Moje milá Kačenko...Pořád si říkala,,Nevim..Nevšímej si toho...Jen si to namlouváš..."To bylo všechno,co jsi mi byla schopná říct.Kolik bylo večerů,kdy Adam jezdil ,,k babičce" a ty jsi ,,hlídala sestřenku"...Kolik bylo těch večerů,kdy jsem se sama choulila na posteli a slzy mi tekly na polštář.Kolik bylo těch večerů,kdy jsem se byla úplně sama a nikdo,na koho jsem dřív spoléhala,tady pro mě nebyl.A to všechno jsem pochopila po dvou měsících tohoto špatného snu.
Měla jsem jet vlakem za tátou do Prahy.Zaspala jsem a ujel mi vlak.Neměla jsem se tam jak dostat,proto mě napadlo zajít za Adamem,ať mě tam odveze autem.Vás dva by to ani ve snu nenapadlo,co?Když jsem si odemykala klíčema,ani jste si toho nevšimli...Byli jste tam jen jeden pro druhého...Neslyšeli jste ani,když jsem volala,,Adame,jsi tady?"Otevřela jsem ty zatracený dvere od jeho pokojíku a zhroutil se mi svět.Leželi jste na podlaze a milovali jste se.Oba jste si to užívali,nemysleli jste na nic jiného než na sebe a na toho druhého.Ovšem na tu třetí ani jeden z vás nepomyslel.Stála jsem tam asi minutu a hlavou mi probíhal poslední rok.Kolikrát jsem byla,Katko,na tvým místě...Kolikrát jsme tu spolu,Adame, leželi...To už jste zvedli hlavu.Nikdo neřekl ani slov.Otočila jsem se a běžela pryč.Neměla jsem ani sílu brečet,byla jsem jak v transu,stále tu bylo jen jedno slovo:PROČ?Během jedné minuty jsem ztratila dva lidi,na kterých mi záleželo ze všech nejvíc.Dál už jsem běžet nemohla...Zhroutila jsem se na nejbližší lavičku a hlasitě jsem se rozbrečela.Nikdy v životě jsem takhle nebrečela.Musela jsem tam sedět alespoň hodinu.A pak jste přišli.Ruku v ruce.Začali jste an mě mluvit,ale já vnímala jen Adamova první slova.Víc ne.Odvedli jste mě domů a dívali se na mě soucitnýma pohledama.Nestojím o ně!Už vás dva nechci v životě vidět,nikdy.S těmito pocity jsem usnula.Vzbudila mě až máma.
,,Ty jsi nebyla ve škole?A můžu se zeptat proč?Předpokládám,že sis ty dvě pětly neopravila z tepla pohodlí domova,že?Jsi chudinka a zbabělec,jak si to mohla nechat dojít tak daleko?My jsme ti s tátou věřili,zklamala jsi nás..."
Dál už jsem to nevydržela.Popadla jsem mikinua běžela.Pryč odtud ,pryč ze života.Nemám lásku,kamarádku ani důvěru rodičů,co teda mám?Samu sebe?Nevím,kudy jsem šla,prostě jsem se tak protloukala městem.A najednou jsem to uviděla.Stála jsem před kostelem.Zrovna probíhala ranní mše.Nikdy jsem na mši nebyla, v kostele jsem byla jen jednou ročně na Vánoce.Nevím,co mě to napadlo,prostě jsem otevřela dveřě a šla dovnitř.Uvnitř bylo jen pár starých lidí,sbor zpívajících dětí a pan farář,který něco předříkával a sbor po něm opakoval.Připadala jsem si zvláštně,bylo to něco úplně nového.Šla jsem si sednout do lavice.Sedla jsem si a poslouchala zpívající sbor.Bylo to velmi uklidňující.,najednou jsem cítila jak ze mě všechno padá,jak mě opouštějí všechny mé myšlenky,i ty nejčernějšé.Poté pan farář začal odříkávat modlitbu.Tu modlitbu jsem po něm opakovala a zamýšlela se nad jeníma slovama.Odpusť nám naše viny.Moje vina byla,že jsem se ve škole nesnažila,ty poslední dva měsíce jsem se tak snažila zachránit náš vztah,že jsem na školu už prostě neměla sílu.Také jsem se provinils tím,že jsem byla slepá.Adam se mnou chtěl už dlouho o něčem mluvit,ale já se tak bála,že ho ztrtím,že jsem ho prostě neposlouchala.Oni se mají rádi a chtějí být spolu a v tom jim nezabránim...Dále jsem se zamýšlela nad zbytkem věty:..jako i my jsme odpustili těm,kteří se provinili proti nám.To byla mamka ,že si nevšimla,co se semnou děje,i když jsem se jí to snažila vysvětlit.Viděla ve mě budoucií právničkua nezajímalo ji,jak mi je uvnitř a jak se cítím.Ale já ji odpustila,vždyť každá matka přece chce pro své dítě to nejlepší.Obzvlášť,když je to dítě jediné.A samozřejmě je to taky Adam s Katkou.Provinili se proti mně zradou.Zradili mě.Byli neuvěřitelně sobečtí a neohlíželi se na mě,nechtěli čekat.Ovšem kdyby počkali,byla bych jim ještě schopná odpustit.Teď ale nejsem.I kdž moje zlost už trochu opadala a přestože vím,že jsou do sebe zamilovanía že s tím nic neudělám,nejsem jim schopná odpustit.Neříkám,že jednou nebudu,ale teď ještě ne.
Je to už půl roku,co se tato událost,která zásadně ovlivnila můj život,stala.V létě jsem udělala reparát z metamatiky a postoupila tak do posledního,maturitního ročníku.Stala jsem se opět premiantkou třídy,která je po odpoledních sama doma s knížkama,které ji nepřinášejí ani radost,ale ani bolest.Pilně se učím na maturitu a napřijímačky na Vyšší odbornou Evangelicou školu sociálně právní v Praze.Až jí dokončím,budu moci pomáhat lidem,co to potřebují nejvíc.Taky chodím každou neděli do kostela na mše.Chodím tam i občas pomáhat.S mamkou už je všechno v pořádku,všechno jsem jí vysvětlila a ona všechno pochopila.Teď máme vztah,jaký jsme spolu nikdy neměli-jako dvě kamarádky.Určitě vás zajímá,jak to dopadlo s Adamem a Katkou...Pořád jsou spolu.Jak říká pan farář:,,Pokud někoho máme rádi a nedokážeme mu odpustit,je to stejně beznadějné,jako když se snažíme házet hrách na zeď.Vždycky se budou vracet ty největší hrášky stejně jao ty nejhorší vzpomínky...A ty se,stejně jako hrášky,jen tak nevytratí..."Vím,že jim jednou odpustím,ale teď ještě ne,teď ještě nechci...

Příběh 1.5

20. srpna 2009 v 20:41 | NeLLy
A po tvářích jí tekly slzy. Byla zrovna zima. Z její jemné ručky vyklouzly klíče a spadly rovnou do kanálu. Otřela si tvář, pohlédla do žlutého světla rozsvícené lampy a kráčela temnou ulicí dál. Její telefon neustále zvonil a na displeji se objevovalo Broučínek. Její uplakané oči se podívaly na displej a spustily pár slz. Telefon nezvedla a pokračovala ulicí. Tou temnou ulicí, kde každý opilec ji zastavil a ona se na něho ani nepodívala.
Došla až k metru, sestoupila na nástupiště a vyčkala na vlak. Na ten poslední vlak, který vyjíždí o půlnoci a doveze ji do centra města. Nastoupila, oči měla neustále sklopené a sedla si k okénku. Vlak se rozjel a ona naposledy pohlédla na nástupiště, kde prožila tolik krásných chvil. Kde každé ráno čekala na vlak a každé odpoledne tu vystupovala. Nikdy nezapomene na tu krásnou stanici, kterou měla tolik ráda. Po cestě se loučila s každou stanicí, až dojela na tu svou. Tam vystoupila a rozeběhla se ke schodům. Zdolala schody a vyšla na nádraží. Tam si zakoupila lístek, který ji odveze z tohohle města do jiného.
Nastoupila do vlaku a rozloučila se se svým rodným městem. Když se vlak rozjel, plakala. K hrudi si tiskla svůj malý batůžek, který nosívala do školy. Cesta se ji zdála být věčná, nemohla ani na chvilku usnout, nemohla si ani číst. Telefon ji neustále zvonil, bylo to pro ni těžké opustit rodiče, svého přítele a rodné město. Věděla však, že je to nutné. Že se s nimi už nechce vidět. Vzpomínala na to, co provedla.
Se svým přítelem byla šťastná do té chvíle než se pohádali. Zjistila, že to byla její vina, ale věděla, že se ji nevzdá. Také věděla, že když budou spolu, tak to bude neustále stejné. Neustále se budou hádat. Nechtěla mu ubližovat a tak se rozhodla odjet.
Vlak dojel do města. Vystoupila a pohlédla na oblohu. Sedla si na lavičku a čekala, kdy bude ráno. Telefon ji neustále zvonil a chodily jí zprávy od přítele. Se slzami v očích vypnula vyzvánění a telefon hodila do nejbližšího koše. Teď už ho potřebovat nebude. Vzala si batoh a dala ho na lavičku tak, aby ji dělal dobrý polštář. Vzpomínala na ty krásné chvíle, které prožila a po tvářích jí tekly slzy. Začala ji být zima. Schoulila se do klubíčka, že se zahřeje, ale zima ji byla neustále. Po chvíli usnula. Usnula navěky. Zmrzla a po tvářích měla zmrzlé slzy.

Příběh 1.4

11. května 2009 v 20:06 | NeLLy
Dívka stojí na kraji skály a přemýšlí jestli má skočit. Má skočit?
Skoč,honem skoč,at to máš ze sebou. Ne nemůžu. Co když se rozhodnu špatně? Budu smrti litovat. Vždyt ti ublížil. Chceš ho mít na očích? Ne nechci. Tak skoč. Budeš na něho pořád myslet.Ale já ho mám pořád ráda. Ale on tě zradil.Dá se to napravit. Promluvíme si o tom. A potkáš ho s jeho novou holkou, že? To bych neunesla. No tak skoč! Nemůžu, co moji rodiče? Když se zabiješ,budeš mít od všeho konečně klid. Nemůžu.…
Skoč, vykašli se na ten strašnej život. Nemá cenu tady žít. Máš pro co? Nemáš..Skoč!! Po chvíli zavládlo v údolí ticho…po chvíli bylo přerušeno křikem a zase zavládlo ticho..bylo po všem.
Dívka skončila v útrobách údolí. Pohlcena vnitřním hlasem a utrpením.
Jen černí havrani poletovali nad tímto místem a šířili tuto zvěst dál a dál.. Oblohu po chvíli zakryly černá mračna a těžký letní vzduch protrhly kapky deště. Havrani se stihli schovat,ale tělo leželo dál bezvládně ležet.Vlasy,spadlé do obličeje,pozvolna vlhly a na starém vytahaném tričku se zvětšovaly skvrny od krve.. A ona to viděla. Stála nebo se spíš vznášela nad svým tělem.už neměla své tělo,ale duši ano. Stala se duší. Ale není duše více než tělo?
...cítila pocit prázdnoty..takové,že už není ve svém těle,může letět kamkoli. Může se jít podívat kamkoli..co dělají její příbuzní? Truchlí..? Ví , že zemřela?..opdál přijel štastný pár. Kluk a pohledná dívka. Sedli si na deku, kterou sebou přivezli na kole. Lehli si a začali se mazlit. Dívka ce otočila a pohlédla dolů do údolí. Spatřila ji. Spatřila tělo dívky,už dokonale promočené deštěm a krví. Zakřičela,kluk nechápal co se děje,ale dívka mu ukázala prstem směrem na tělo. Oba utekli... Tělo bez duše dál jen leželo..a duše se vznášela dál a dál...
...lehké poryvy větru ji odfoukávali dál od jejího těla....Na chvíli zaváhala-Opravdu se chce vzdálit? Zanechat své tělo jen tak ležet? ...Ale pak jen splynula v vánkem a plula..nejdříve nad loukami a rybníkem..ale pak začala nabírat výšku.. najednou viděla pod sebou město, kostelní vež, celý kraj jako na dlani.... Chtělo se jí brečet, byla zmatená, nevěděla co chce, ani kam míří...jenže nemohla dělat vůbec nic...Byla v rukou vzduchových vírů....
....její duši profoukával studený vítr..teprve jak uviděla svoje tělo,jak bezmocně leží v krvi,uvědomila si,že je mrtvá..že se už nikdy nevrátí do svého těla .Chci zpátky!!! Ale to nepomohlo...je pryč navždy..ted se bude jen proplouvat mezi mrakama a dívat se na svět, na svět, který chtěla opustit, který opustila a už se do něj nenavrátí..horká slza jí udělala nesouměrnou a neviditelnou čáru na obličeji...
Stálo to za to? Je tohle to, co jsem chtěla? Jak jsem si vlastně představovala smrt? Je to vysvobození? Utrpení? Dostanu se do nebe? Pekla? A existují tyto světy vůbec?
Myšlenky vířily kolem dokola a ona byla stále zmatenější....
Začínala toho litovat...začínala si uvědomovat, že jí bude chybět rodina. Její máma, která jí vždy pomohla, vždy jí poradila, někdy vynadala, ale v jádru měla pravdu.
Táta...moc si s ním nerozuměla, ale bude jí chybět..měl dobrý smysl pro humor..s bratrem se věčně hádala...ale teď....cítí k němu lásku-sourozeneckou lásku..
Oči se jí zalily slzami..dál a dál jí vítr odfukoval..vzdalovala se..ten pocit prázdnoty se čím dál prohluboval.... je konec..
V dáli se ozvalo houkání....tudůtudůtudůtudůůů ohlédla se..spatřila sanitku jak jede k jejímu tělu. Od někud se ozval hlas..."máš možnost se vrátit pokud chceš, musíš se jen včas dostat ke svému tělu".
Ano, ano! chci.....
Zkoušela pohnout sebou...nešlo to...fooukal moc silný vítr..nešlo to
Už už byla u svého těla...překonala tu mocnou sílu větru..těšila se na svou rodinu,jak je všechny obejme a políbí.Bratrovi řekne že ho má moc ráda,že bez něho nemůže být.Rodičům,že je nikdy neopustí.. Ale...uviděla jak lidé ze záchranky se zvedli a kráčeli ke svému vozu..
Ne,nestihla to.Nějaká mocná síla ji odvanula pryč od svého těla.Plakala.Už nikdy se neuvidí se svou rodinou...ne to přece nechtěla to ne! Bylo pozdě, pozdě na nějaké přehodnocování své smrti..už to nelze vrátit. S touto myšlenkou se nechala unést lehkým letním vánkem nasáklým deštěm. Už je konec....

Příběh 1.3

14. dubna 2009 v 20:36 | NeLLy

eplé paprsky odpoledního sluníčka dopadaly oknem do malého nemocničního pokoje. Jen čtyři zdi, okno, dveře, postel skříň a malý stolek. Tady se čas neměří na hodiny a minuty, ale na kapky infuzí, krevních konzerv a slz. Na posteli ležela dívka, která doufala v zázrak. Nikdy nepřestala věřit, že se uzdraví. Nikdy neplakala pro ztracené kaštanové vlasy. Nikdy se nepoddala bolesti. Pořád věřila v zázrak.Nikdy mu neměla za zlé, že od ní odešel, když se dozvěděl o její nemoci. Jen toužila po tom ho spatřit. Věděla, že umírá, ale přesto věřila, že se stane zázrak. Upřeně hleděla na kapky infuzí, které jedna po druhé proudily do jejích žil. Doufala, že přijde. Tak moc si to přála. Najednou cítila něčí přítomnost. Otevřela oči a viděla Ji tam stát. Srdce se jí zachvělo. "Ještě ne! On přijde" smlouvala s ní. Nepřestávala věřit. "Je pozdě musíme jít…….." řekla dívce a natáhla k ní ruku. Ta se naposled zadívala na dveře pokoje a odevzdaně uchopila tu chladnou bílou ručku. Zadívala se do těch nádherných očí. Jediná slza a už nic víc. Poslední kapka odměřila její život. Už se nikdy nedozví, že stál za dveřmi jejího pokoje. Strach z toho , že jí zlomil srdce, mu nedovolil vstoupit. Možná by vešel, kdyby věděl, že ona ho pořád miluje a že za těmi dveřmi umírá………

Příběh 1.2

2. března 2009 v 10:22 | NeLLy
Byla jsem takhle na louce a všude to kvetlo. Bylo to kousek od srázu kde byla dole voda. Chtěla sem být chvíli na rozkvetlé louce a pak se jít k tomu srázu vykoupat. Ale můj kluk se kterým sem chodila 5 let vše změnil. Věděl kde mě najde. Na té louce sem byla schopna prožít celý svůj život. Přišel ke mně a řekl mi. No.... Nevim. Bylo to mezi námi lepší........... Nenechala jsem ho domluvit. A z větou: Ty se semnou chceš rozejít jsem se rozběhla rozhodlaně ke srázu a skočila jsem. Probudila jsem se v nemocnici. Když sem se probudila, otevřela oči, uviděla jsem ho nade mnou. Řekla sem mu. Jdi pryč. A on mi řekl. Máš otřes mozku. Těžký. A museli ti zašít na noze díru na ruce a malou na čele. Máš hodně zlomenin. Cítila jsem se dost slabá. A on mi řekl. Víš jak jsme byli na té louce? Chtěl sem ti říct i něco jiného ale tys mě nenechala domluvit. Chtěl jsem říct že to mezi námi neni jak bývalo tak jestli bys nechtěla do kina nebo restaurace. Na film, večeři nebo zmrzlinu. Ale teď to asi nepujde. Řekl mi. Miluju tě. Tim nejněžnějším hláskem. Řekla jsem že já taky. A že pozdějc ráda pujdu. V tu chvíli jsem jí uviděla. SMRTKU! Zklonila nade mnou hlavu a řekla. Je čas. Toto poslání už máš za sebou. Musíme jít. Na to jsem jí odpověděla. Né! Né!! Né!!! Miluje mě a já jeho také. nechci odejít neodejdu. Z posledních sil jsem se mého kluka zeptala. Když odejdu z tohoto světa, co uděláš? A on mi odpověděl. ZEMŘU! Nedokážu bez tebe žít. Z posledních sil sem mu řekla. Strašně tě miluju.
Pohřeb byl ještě tentýš den. Druhý den našli toho kluka mrtvého pod tím útesem kde zemřela ona. Zabil se. Jak řekl. Nemohl beze ní žít...
Nikdy neskákejte do řeči. Budete toho litovat.

Příběh 1.1

2. března 2009 v 10:21 | NeLLy

Bylo mi 19. Měla jsem ten den obzvlášť dobrou náladu a měla jsem chuť užívat života. Šla jsem na net. Chvíli jsem tam hledala tapety na PC,ale pak jsem se tam nudila tak jsem šla na chat. Když sem tam dorazila tak sem si říkala,nojo, nic. Pořád stejná nuda. Řekla jsem si: Teď jsem přišla tak těch 30 min tu budu a pak pujdu. Po 20 minutách mi napsal jeden kluk. Bylo mu 20. Nejdřív jsme kecali a pak mi řekl o foto. A pak už to šlo. Dali jsme si sraz. Byli jsme totiž ze stejného města. Hned jsme si padli do oka. Následoval krásný měsíc. Po měsíci jsem tomu klukovi zavolala. V telefonu se ozvalo: "Halo? Tady Patrik. Kdo je tam?" A já odpověděla. "To jsem já miláčku♥". A tam se ozvalo. "Cože????"-" No já. Andrea". Ozvalo se: "Já žádnou Andreu neznám. Nashledanou." A položil. Mě to zlomilo srdce ♥ Tolik jsme se milovali a on řekne tohle. Kamarád jeho mi řekl po tom rozhovoru,že mě zná,ale chce se mě zbavit. S každou holkou jde na měsíc a pak prej KONEC. Přestěhovala jsem se daleko. Pryč. On si uvědomil,že mě miluje a začal mě hledat. Ale já si změnila všechno. Mail,telefon,ICQ. Úplně vše. Jen kvůli jemu. Žila jsem šťastně v Coloradu. Nakonec mě našel. Když mě našel u mě doma,měla jsem podřezané žíly. Viděla jsem totiž jak přijíždí s autem a měla jsem na sobě papírek s nápisem. JSI NA ŘADĚ. Něvěděl co to znamená. Moje nejlepší kamarádka které jsem se svěřovala a které jsem řekla JSI NA ŘADĚ PLATIT PATRIKU,věděla o čem je řeč a řekla mu,že je na řadě platit. Chtěla jsem ať trpí. Ale druhý den ho našli mrtvého. Také si podřezal žíly. A na ruce měl vzřezáno: PLATÍM. Miloval mě tak že se zabil.

Příběh 1.0

20. února 2009 v 13:00 | NeLLy
Pravdivý příběh:
Grilovali jsme v zahradě našeho přítele
Petra. Jeho manželka přecházela zahradu, a najednou při chůzi upadla. Zdalo sa nám, že se trochu třese, zdvihli jsme ji, očistili její oděv a podali ji čerstvé dobroty. Chtěli jsme zavolat pohotovost, tvrdila však, že je všechno v pořádku, má jen nové boty a není v nich zvyklá chodit. Její muž se věnoval grilovaní. Večer proběhl v dobré náladě, jen Petrova manželka byla nějak zamlklá. Překvapilo nás, když nám Peter zavolal, že zavezl manželku do nemocnice. O 23.00 hodině, tři hodiny po našem odchodu zemřela.
Kdyby alespoň jeden z nás poznal základní symptomy mozkové příhody, mohla Petrova manželka ještě žít. Někteří nezemřou ihned, zůstanou dlouhé roky odkázani na cizí pomoc.
Za minutu se dozvíte důležité věci:
Neurolog tvrdí, že když příjde pacient do tří hodin k němu, je schopný mu pomoci odstranit následky mozkové příhody. Ne každý dokáže diagnostikovat tuto chorobu a hned přivézt pacienta do nemocnice.
Neurolog hovoří o čtyřech důležitých symptomech jak rozpoznat tuto nebezpečnou chorobu:

* Poproste člověka, aby sa usmál - nedokáže to

* Poproste ho, aby pověděl celkom jednoduchou větu, např.: Dnes je velmi pěkné počasí - nedokáže to

* Poproste postiženou osobu, aby zdvihla nahoru obě ruce - nepodaři se jí to úplně, případně aby něco napsala, píše zmateně

* Poproste ho (ji), aby vyplazil jazyk. Když je jazyk stočený, a nebo s ním může hýbat jen ze strany na stranu, je to též jedno znamení mozkové příhody.

Když má postižená osoba jen jeden z těchto čtyř symptonů, volejte pohotovost a oznamte vaše pozorovaní.
Velmi důležité upozornění: Pošlete to vašim známým, možná touto zprávou zachráníte jeden, nebo i víc životů.

Příběh 0.9

20. února 2009 v 11:00 | NeLLy
Na posteli sedí chlapec. Chlapec vysoké postavy s černými kudrnatými vlasy a s očima v podobě zeleného rybníčku. Jen něco v nich není v pořádku. Je to smutek či zklamání? Ten chlapec má svěšenou hlavu a zdá se, že mu sem tam ukápne i ta slza. Copak se mu asi stalo, že vypadá jako tělo bez duše? Pohled na něj působí velmi smutně a jakoby kolem něj slábne vzduch. Co je mu?

Příběh 0.8

19. února 2009 v 8:00 | NeLLy
Kluk - Dnes jsem tě postrádal ve škole, kde jsi byla?
Děvče- Jo… musela jsem jít k doktorovi
Kluk - Vážně? Ty?
Děvče - Nic zvláštního.. každoroční prohlídka
Děvče - Tak… co jsme dnes dělali v matice?
Kluk - Nic ti neuteklo.. jen spoustu zápisků
Děvče - OK dobře
Kluk - Jo….
Děvče- Hej .. mám otázku..
Kluk - ok , Ptej se
Děvče- Jak moc mě miluješ?
Kluk - Víš že tě miluju víc než cokoliv!
Děvče - jo…
Kluk - Proč ses ptala?
Děvče- ….>mlčí<…….
Kluk - Je něco špatně?
Děvče- Ne, všechno je v pořádku
Kluk - Dobře

Příběh 0.7

17. února 2009 v 8:00 | NeLLy
Byl jednou jeden chlapec,který se narodil s nemocí.Byla to nevyléčitelná nemoc.V 17 letech mohl každou chvíli umřít. Žil stále jen stáhnutý v domě, pod dohledem své matky. Jednou už toho ale měl dost, a tak se rozhodl, jednou jedinkrát si vyjít. Poprosil svou matku o dovolení a ona mu to umožnila. Když se procházel svou čtvrtí, viděl množství obchodů. Když šel okolo obchodu s hudebninami, uviděl nádherné děvče, asi v jeho letech. Byla to láska na první pohled. Otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Nedíval se po ničem jiném, jen po ní. Stále více se blížil k přepážce, kde stála. Podívala se na něj a úsmevem se zeptala: "Můžu vám nějak pomoci?" Během toho si myslel, že je to ten nejpěknější úsmev, který ve svém životě viděl. Pocítil potřebu ji políbit právě v tomto momentu. Koktavě ji odvětil: Ano, eeehhh, uuuhhh…rad bych koupil jedno CD. Bez přemýšlení vzal první CD, které uviděl a zaplatil. " Chceš to zabalit?" zeptalo se děvče zase s úsmevem. Odpověděl že ano a kýval souhlasně hlavou, ona šla dozadu a pak přišla se zabaleným balíčkem, který mu předala. On si jej vzal a opustil obchůdek. Odešel domů a od toho dne navštěvoval tento obchod každičký den, aby koupil nějaké CD. To děvče stále balilo jednotlivé CD a on si je pak vzal domů, položil je nerozbalené do šuplíku. Příliš se styděl, než aby pozval to děvče, aby se s ním vyšla. Ačkoliv už to zkoušel, nešlo mu to. Jeho matka se pokusila ho v tom povzbudit, aby se další den odvážil, a on se chytl za srdce a….vyšel odvážně k obchodu. Koupil si Cd a jako vždy ho dostal zabalené. Vzal CD a když se ona nedívala, rychle ji nechal na pultu lístek se svým telefonním číslem a vyběhl z obchodu ven.….Crrrrrrrrrrrr!!!!!
Matka zvedla sluchátko: " Ano?" , byla to ona, ptala se na jejího syna, matka naprosto zničená začala plakat a řekla: " Ty to nevíš? …Včera zemřel." Bylo příliš dlouho ticho, až na pláč matky, který se ve sluchátku ozýval. Později vstoupila matka do pokoje svého syna, aby si jej připomněla. Rozhodla se začít s tříděním jeho věcí. Otevřela šuplík a k jejímu překvapení se tam tyčily hory CD, které nebyly ani rozbalené. Byla zvědavá, bylo tam tolik k vidění a ona se nemohla udržet: Vzala jedno, sedla si na postel a začala rozbalovat CD a našla u něj přiložený i kus papíru. Matka ho vzala do ruky a začla číst. Stálo na něm: "Ahoj!!! Jsi fakt milý, chtěl by sis se mnou někdy vyjít? Mám tě ráda….Sofia." S hlasitou emocí otevřela matka ještě jedno CD a i z něj vypadl list papíru, jeho ze všech balíčků…..na všech bylo napsáno to samé.
Ponaučení: takový je život….nečekej příliš dlouho někomu říci, co cítíš. Pověz to ještě dnes. Zítra může být už příliš pozdě..

Příběh 0.6

13. února 2009 v 7:27 | NeLLy
Bylo nebylo, byl jednou jeden dědeček, který měl starého oslíka. Jednoho dne osel spadl do studny. Chudák celé hodiny zoufale plakal a dědeček se snažil něco vymyslet, aby ho odtud vytáhl. Nakonec si řekl, že osel je už starý a studnu chtěl stejně dávno zasypat, a tak nebude dále přemýšlet nad nějakým řešením, jak ho dostat ven. Zavolal si na pomoc sousedy, každý vzal lopatu a začali studnu zasypávat. Starý osel pochopil, co se děje a začal hrozně naříkat. Každého ale překvapilo, že po nějakém čase se uklidnil. Po několika lopatách naházené hlíny, dědeček nakoukl do studny. S překvapením zjistil, že osel po každé lopatě hlíny dělá něco fantastického. Otřese ze sebe hlínu, zašlape ji pod sebe, a tak se dostává stále výše. Děda a sousedé dále házeli hlínu a osel se otřásal a stoupal. Všichni udiveně hleděli, když osel vyskočil ze studny a šťastně odešel. Život na nás bude vždy házet různé smetí a hlínu. Možnost, jak se dostat ze studny je, ze všeho se otřást a udělat krok nahoru. Každý problém je jen určitá možnost nebo příležitost udělat další krok. Z každého problému je nějaké východisko, když se nevzdáš a nezastavíš se. Vzpomeň si na tento příběh, když Ti bude těžko. Osel z našeho příběhu našel řešení. Mohl se vzdát, ale neudělal to!

Příběh 0.5

13. února 2009 v 7:27 | NeLLy

Je sychravé podzimní odpoledne, ulicemi plynou davy nevšímavých, ustaraných a tak neskutečně monotónních lidských postav. Všechny jsou zabrány do svých vlastních starostí všedního, ničím nezajímavého dne. Nikdo si nevšimne dívky kráčející středem té živé masy. Dívky s nepřítomnýma, uplakanýma očima. Nikdo se na chvíli nevytrhne z každodenního stereotypu. Nikdo se nezeptá, zda nepotřebuje pomoci, zda je vše v pořádku. Dívka bezmyšlenkovitě kráčí ulicemi. Už není schopna přemýšlet, ne, teď už ne. Její mysl zůstala na té křižovatce. Stále před očima vidí jeho krásné hnědé oči a nádherně tvarované rty, jak se s ní ač nerady, pro dnešek loučí a zároveň slibují další krásné zážitky. Ani jeden však ještě netuší, že je to naposled. Naposled v tomto životě. Naposled v tomto světě. Naposled co se mohou vzájemně podívat do očí a říct si ta dvě magická slůvka. "Miluji tě" řekne mladík a jeho tvář se rozzáří v láskyplném úsměvu. "Však já tebe taky" odpoví skoro rutinně dívka. Kdyby jen tehdy tušila. Auto se pomalu rozjíždí. Dívka odchází směrem k nedalekému domu. Už zavírá domovní dveře. Najednou uslyší strašnou ránu, zvuk rozbitého skla a nepřetržitý zvuk klaksonu. " Tome néééééé!!! Doběhne na křižovatku, kde už se tvoří hlouček všudypřítomných čumilů. "Zavolejte někdo záchranku, prosím rychle! Tome no tak prober se, prosím! Už je pozdě, mladík už nevnímá všechno to dění kolem něho. Nevnímá marné snažení záchranářů o jeho život. Nevnímá slzy své milované. Dívka stojí na rohu křižovatky a dívá se za černou dodávkou. Zhroutil se jí život. Chtěla mu toho tolik říct, jak moc s ním byla šťastná, jak milovala jeho velké hnědé oči, krásné rty, jeho bezchybnou povahu. Proč jen se to muselo stát, proč nám?! Miluji tě, Tome! Dívka prošla snad už celé město, už nemůže přemýšlet, nejde to! Najednou se ale znovu ocitla na té křižovatce. Tady. Tady se to stalo. Tady se jí zhroutil celý svět! Ale za okamžik budou zase spolu, pomylela si... "MILUJI TĚ" vykřikla dívka a vstoupila do silnice...

Příběh 0.4

10. února 2009 v 21:10 | NeLLy
Seděl jsem na lavičce u dětského hřiště na louce uprostřed lesa. Bylo kolem půl jedenáctý večer a já vzpomínal na svou největší lásku. Bylo docela chladno, ale hodně hvězd jako před nedávnem, když jsem tu neseděl sám. Z lesa vanul jemný vánek a kolem bylo překrásné ticho. Vytáhl jsem krabičku s cigaretami a jednu si zapálil. Opřel jsem se o opěradlo lavičky a koukal jsem se na tu krásně posypanou oblohu hvězdami. V tu chvíli jsem se zamyslel a začal jsem vzpomínat, jaké to bylo dřív.

Příběh 0.3

10. února 2009 v 21:10 | NeLLy
Ještě před pár hodinami byla venku s nejlepšíma kámoškama a se skvělýma klukama a skvěle se bavila. Teď ale sedí v pokoji, bloudí po netu a píše těm jediným dvou lidem, kteří jsou zrovna na icq. Vzpomíná na chvíle, kdy si psali. S tim bezvadnym klukem, s kterym si tak rozuměla. Co když ho viděla už naposledy??? Co když se už nikdy neozve??? Ale proč??? Vždyť si přece tak rozuměli, tak proč jí přestal psát??? Proč si vymazal její číslo z mobilu??? Kde je chyba??? Takový a spousty dalších otázek jí vrtá hlavou. Ale už se rozhodla.

Příběh 0.2

8. února 2009 v 0:32 | NeLLy
Všude bylo vedro k zalknutí, jen na hřbitově byl chlad. Za vysokou zdí, až v rohu hřbitova byl hrob, jehož náhrobek upoutával pozornost lidí, kteří občas zašli na samý konec hřbitova s touhou najít něco zvláštního. Z náhrobku vyzařovala tvář dívky, která byla v té době, která náležela této fotografii, velmi šťastná. Její úsměv byl tak krásný. Před hrobem stál chlapec a smutně se díval na náhrobek, jenž měl ve svém záhlaví citát: ,,Kdeko-li budeš, budeš-li poslouchat, najdeš mě vedle".

Příběh 0.1

8. února 2009 v 0:25 | NeLLy
Chlapec a dívka jeli na motorce rychlostí přes 120km/h
D: Zpomal, nebo sletím!
CH: Ale nesletíš, pevně se mě drž!
 
 

Reklama